2002 / Václav Sokol / Holekův tichý svět

 

Článek otištěný v časopise Listy, ročník XXXII, 2002, č. 6

 

Není snadné zodpovědět otázku, proč se v dnešní společnosti těší umělci poměrně vysoké prestiži. Nadprůměrná potřeba prezentace vlastního já s sebou často nese různé odlišnosti, ne vždy tolerovatelné. Před sametovou revolucí byla hierarchie stanovena svazovými institucemi, ale s příchodem svobody se mnoho změnilo. Někdy se zdá, že teprve vysoká hlučnost, zakotvená v médiích, přináší Úspěch, tu nejjasnější hvězdu současnosti. Jednomu umělci přineslo proslulost vandalství na významném pražském pomníku, jiný se zviditelnil nesmyslným odsudkem etnicky odlišného projevu. Bývalo tomu tak asi i dříve, že sebevědomí a průbojnost, ale také drzost či arogance provázely úspěšné. Nová doba způsobila, že slušnost, skromnost a ohleduplnost je pro umělce něco podobného, čím je na dostizích handicap.

Pavel Holeka, jeden z nositelů této „nevýhody“, tak může beze spěchu vystřihovat a lepit své pečlivé koláže, protože jeho zakotvení je pevné a perspektiva dobrá. Obklopen vlídnými vztahy, jakoby pokračuje v bohaté evangelické tradici. Poetické vidění světa ukládá v obrazech, kde, jako v soukromém herbáři, hledá vztahy figur svého „Theatra mundi!. Ten svět, jak všichni víme, není jen harmonický, ale temné a světlé stránky tvoří celek pro toho, kdo přijal jeho smysl. Při tvorbě koláží se těžko dá obejít dílo Jiřího Koláře, jehož Pavel Holeka ctí jako svého učitele. Ale Poezie, diktující Kolářovi, používala někdy destruktivních postupů, které lyrickému pojetí Holekovu zůstaly cizí. Na své tiché cestě kráčí Pavel Holeka dál k novým objevům, které vždy znova k sobě skládají útržky smyslu našeho rozporuplného světa.