2012 / Rudolf Matys / Vábení slov


Doslov ke knize Vábení slov, Arbor vitae, Řevnice, 2012


Básník uměním podobojí

 

Kdybychom chtěli užít pro verše Pavla Holeky, pro jeho „vábení slov“,  příměrů z výtvarné oblasti, asi  bychom si nejdříve všimli toho, že nejde o poezii „malířskou“, tedy o takovou, pro niž a její vyznění je podstatný kolorit, zdobná pestrost, obecně řečeno vnějškovost, zobrazování či evokování pouhé „pokožky věcí“. Daleko spíš je „grafická“, černobílá, místo barev v ní totiž pracuje světlo. Světlo, které krajiny jeho básní konturuje, tvaruje, článkuje, osvětluje i prosvětluje, odstiňuje; jeho lomy probíhá hranice mezi (fragmentárně) uviděným a (celistvě) tušeným, to právě jím se všechno plošné prolamuje, rozevírá do prostoru, především do toho vnitřního. Tohle konstatování je ovšem sotva víc než jen obecný rámec k úvaze a než pouhé znamení básníkovy příslušnosti k jistému typu osvojování světa (dominantně reflexivnímu) i volby takových a nejiných  jazykových i stylových prostředků (rovněž u Holeky jako u jiných, jemu podobných básníků, se vyznačují kultivovanou tlumeností a nejsou zpravidla „prvoplánové“).   

Ale co tedy je specificky„holekovské“? Mohli bychom toto specifikum jistě začít zkusmo ohledávat a kótovat i odjinud, z nejrůznějších míst (napadla mě třeba možnost začít od lyrických klauniád postav commedie dell´arte, které provázejí jeho výtvarnou tvorbu už po dlouhou dobu!), a výsledek by pravděpodobně byl obdobný, ale snad se mu přiblížíme právě i následujícím vykročením: 

V subtilních, vnějškově neokázalých a úsporně málomluvných Holekových miniaturách se často objevují motivy mlhy, závoje či stínů, a to nejen jako pouhé přírodní vizuální fenomény nebo jako cestou nahodile potkané a narychlo zmetabolizované dojmy. Mnohem spíš tu můžeme mluvit o koncentrovaných a přesně docítěných esencích nejrůznějších stavů „mezi“ (t.j například mezi zrodem a zánikem, mezi temným a odkrytým), leckdy se příznačně odehrávajících v klimatu soumraků a jiter…, dokud valéry těchto světloher nezískají pevný tvar a nevyloučí ze sebe všechno nadbytečné  – je tedy možné hrát si „prchavě a mámivě / s metelici obrazů / dokud nezahřmí / a neblýskne se / na časy“ (jinak řečeno, snad i „na ortelnost“?)   

A je to opět právě světlo, které trpělivě pozornému autoru těch veršů umožňuje z měkkých, často rozechvělých (i jaksi povlovných až zasněnýchscenerií, v nichž třeba úlomky krajiny "spí v plachém jasu" (a s podobnými senzuálně intenzivními a výrazově „jemně přesnými“ detaily se u Holeky potkáme dost často!) - vykrojit, zejména ve výrazných pointách, určitost jádra, tedy nahmátnout a vyslovit jakousi celistvost, jež však nemívá povahu nějakého explikativního hlásání či ideogramu, nevystupuje tedy nijak nápadně nad hladinu konkrétně zakoušené, imanentní zážitkové materie, do níž je usebraně zanořena.

Obsahy této básníkovy usebranosti, jakkoli v posledku vždy gravitují k prožitku harmonie, k biofilii a k mírným citovým pásmům, nejsou ovšem nikterak idylické, vědomí kontrastnosti, rozlomenosti, rozeklané dramatičnosti, která je bytostně a fatálně přítomna v lidském údělu, ale i vědomí o jeho mezernatosti, nutně obsahující i prázdno, toto vědomí je v řadě Holekových veršů, zejména v jeho posledních třech oddílech knížky, málem všudypřítomné, ať už jde o jeho bazálně dané, archetypální podoby („v rozetnutém těle“ ženy), či o momenty nejrůznějších nebezpečenství, při nichž nelze nezatrnout (vždyť nad krajinou se vznáší i neklidný šerosvit "dravčího ohrožení“) – a nakonec i písmena jedné jeho básně jsou přece „roztržena ve dví“. A Pavel Holeka taky dobře ví, že i ten snivý hráč lásky Pierot může nabýt děsivé tváře Minotaura – o tvářích zkřivených a znetvořených bolestnými krutostmi dějin ani nemluvě! A že skutečně poklizeno může být pouze „doma“ – v onom zevnitř prozářeném, niterném prostoru, za který si člověk může ručit, kde platí především láska, jako homeostatický princip zacelování, ujednocení, skrze účastenství, skrze svůj přirozený étos. Láska, která jediná vytváří pocit a stav pravého domovství (i když v Holekových textech zároveň nepřestává oscilovat mezi erotem a agapé), Holeku, ale s ním i nás, současně nutí k sebezpytu a v jeho rámci i k otázce, zda jsme jejího zázračna vůbec hodni.

Svět Holekových veršů není samozřejmě nikterak primitivní, ale stejně tak se v něm nic nešifruje, jeho horizonty i úběžníky jsou celkem přehledné a čitelné. A tak bychom se spíš jen divili, kdyby v závěrečných, bilančních básních tohoto souboru nemířily od přirozené, časné lásky i k lásce „nadpřirozené“ a věčné, tedy ke křesťanské transcendenci. Toto vztahování u Holeky působí naprosto organicky a není vůbec v ničem „ideologické“, zakládá totiž i podsklepuje samu integritu jeho osobnosti - a čteme-li v jeho textech tak často evokovanou fragmentárnost, úlomkovitost jednotlivých situací i lidského bytí vůbec, dává nám to mimoděčně vzpomenout i na známé nadějeplné poselství apoštola Pavla o částečnosti našeho poznání: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář“.  

Nad verši člověka, který představuje stále celkem častou personální unii básníka a výtvarníka, a který navíc předkládá v jediné knížce výtěžky obou těchto kreativních zón, se sluší závěrem položit i otázku po vzájemných souvislostech mezi oběma těmito tvůrčími ohnisky. Pomineme-li jednu báseň v próze a ony „sémantizující“ obdélníky a čtverce z „grafické“ básničky Lítostivý vítr, nemůžeme říci, že by takových korespondencí bylo moc – nekomentují se a nenasvěcují se navzájem, přinejmenším ne okatě, fungují tedy víceméně autonomně. Holekovy básně především nemají v sobě onu dráždivou mnohoznačnost, jakou odjakživa oplývají jeho koláže, ale jakási skrytá spojitost tu přece jen existuje, a ta je, aspoň myslím, dost holekovská. Stejně jako jeho poezie je bytostně dostředivá, ani jeho koláže se neopájejí jen roztěkanými, extrovertními půvaby nečekaností a jejich energií, rozptýlených do nahodilých „krátkých spojení“, jak to bylo příznačné třeba pro koláže surrealistické či všeobecně „avantgardní“. Na rozdíl od nich Pavel Holeka buduje své monotematické kolážové cykly systematicky a cílevědomě, soustředěně a pátravě obkružuje jejich témata ve snaze vytěžit a dočerpat z nabídnutých šancí maximum dosažitelných variant a řešení. Tentokrát se ve svých kolážích vydal do světa rytmů nejrůznějších abstraktních, asémantických barevných pásů a jejich variací na ploše. Ty však mají k obsahovosti a emotivitě jeho veršů vztah pouze velmi vzdálený – ale to je možná i dobře, svou významovou neutralitou totiž s básněmi nesoutěží, neruší je, nestrhávají k sobě nadměrnou pozornost, jen celek knížky jaksi provzdušňují, prodýchávají – a přispívají tak příznivě i k aktuální vnitřní situaci čtenáře, který Holekovy texty vnímá v kontextu s nimi – a ani to rozhodně není bez významu!

Navzdory tomu, co jsem právě napsal, totiž, že je nesnadné převést „mechanicky“ na jednoho společného jmenovatele verbální a výtvarnou komponentu této knížky (mimo jiné už jen pro bytostnou odlišnost obou médií), aniž bychom se museli uchylovat k formulacím až příliš vágním, přece jen tu jistou nitku souvislosti nahmátnout můžeme. Cítím ji nejspíš v autorově niterném tíhnutí k „pročišťování“ tvarosloví, které jej jednou vede k „zabstraktnění“ (to v kolážích), podruhé ke snaze po jakési „destilaci“ (to zas v básnických textech). V obou případech jde o procesy poměrně příbuzné a jejich souladným cílem v Holekových realizacích je, snad se to dá tak říct, podat co nejoproštěnější (a tím taky co nejuniverzálněji platné) úhrny vnitřních zkušeností. Takové, jaké třeba nabízí hudba, o níž ostatně v obdobných souvislostech sám Pavel Holeka rád hovoří jako o svého druhu ideálu a dokonce ji připomíná až v podobě pythagorejské „hudby sfér“, tedy v podobě prostoru, v němž se přesnost zasnubuje s tajemstvím. A právě v neustávajících pokusech o osídlování tohoto území tkví nakonec možná i jeden z nejpodstatnějších úběžníků Holekových tvůrčích snah i jejich dvojdomosti..