Z článku otištěného v Revue Umělecké besedy 10 / 2013
Tečku za jarním semestrem literárních střed udělal podvečer věnovaný sbírce Pavla Holeky Vábení slov (v grafické úpravě Marka Jodase a s doslovem Rudolfa Matyse vydalo r. 2012 nakl. Arbor vitae). Vzhledem k Holekově dvojdomosti básníka a výtvarníka v jedné osobě obsahuje spolu s devětapadesáti básněmi patnáct celostránkových koláží, takže výtvarná složka v ní neplní (na rozdíl od běžné praxe) doprovodnou funkci, ale je její organickou součástí, v symbióze se slovesným partem zajišťuje její úhrnné vyznění a dopad. To ale neznamená, že by koláže automaticky ilustrovaly básnické texty a ty zase na oplátku s touž zevrubností popisovaly je. Spíše jsme tu coby simultánní čtenáři a diváci účastníky zajímavého procesu, během nějž slovesný a výtvarný projev dospívají k vyšší jednotě, zmocňují se, každý po svém, onoho tajemného "cosi", jež - mluveno jazykem jednoho z Holekových "záznamů" - je "přes všechnu temnotu/.../přítomno" kolem nás a zejména v nás. Pokud jde o poezii, důsledkem těchto spíše láskyplných sondáží než výbojných výprav jsou hutně lakonické, s výjimkou dvou básní v próze jen zřídka více než patnáct řádek čítající básnické mikroskladby. Tematicky převážně krouží kolem běžných jevů všední každodennosti, na člověku nezávislé přírody a jejích proměn, rutinní provoz přesahujících otázek a výzev lidského údělu. Vyrovnávají se s nimi verbálně i tvárně úspornými prostředky, někdy přesným popisem, někdy spíše nasazením lyricky účinných náznaků. A vždy způsobem, z nějž bezpečně plyne, že Holeka i tam, kde pracuje se slovem, dovede skutečnost nahlížet a ztvárňovat z nezvyklých úhlů, se smyslem pro nesamozřejmost samozřejmého, a tudíž objevně a zároveň pokorně, bez levného sebepředvádění. ...
...Holeka účinnost svého podvečera nepochybně posílil instalací svých koláží na stěnách klementinského sálku.