Proslov na vernisáži výstavy Z knihy Hebrejská abeceda v horní kapli Hřbitovního kostela Všech Svatých s kostnicí, Kutná Hora-Sedlec, 3. června 2014
Koláž patří k nejpříznačnějším výtvarným projevům dvacátého století. Tato technika, založená na pečlivě řízené konfrontaci nesourodých vizuálních prvků s následným vznikem nových obsahů, zapustila v českém prostředí obzvlášť hluboké kořeny. Proč to tak je, nepochybně představuje otázku pro odborný průzkum. Lze každopádně upozornit na jeden specifický rys české povahy, a sice náklonnost k drobným, mnohdy humorně ironickým, ale vždy metaforicky výmluvným přesahům mezi značně odlišnými kontexty. Překvapivá ohebnost a prostupnost civilizačního časoprostoru je už od doby Santiniho barokní gotiky něčím blízkým českému tvůrčímu duchu. Hravě přetavená realita, putování proti proudu času, jemné znaky a signály, které přečte jen pozorný divák, to jsou věci české senzibilitě vlastní.
Pavel Holeka na živou tradici české koláže věrně, neokázale a intenzivně navazuje. Nachází v ní pole obrazných konfrontací a přesahů, které nejlépe odpovídá jeho vnímání světa. Tak, jako jeho vzor Jiří Kolář, začal Pavel u psaného slova. Když slovní obrazy však už nestačily k výstižnému vyjadřování jeho představ, začal vytvářet obrazy vizuální, složené se stejnou promyšleností jako báseň, jejíž úspornost v sobě nese velké bohatství významů a proto i možností výkladů. Pavlovo autorské sdělení se neustále pohybuje na hraně písma a obrazu. Slovo se objevuje v obrazové ploše a vizuální motiv se mnohdy blíží k poloze literárního znaku. Koláž zde slouží jako aréna rozkladu lineárního času a konvenčního prostoru. V jejím popírání kontinuálních souvislostí umožňuje divákovi odstup od světa dané reality a naopak vstup tam, kde si reflexe tvůrce i diváka určují vlastní pravidla. Tím se před námi otevírá zcela jiný obzor, kde se nám v útržcích a zlomcích nabízejí průhledy do jádra naší lidskosti. To, co se nám na Holekových kolážích jeví trochu jako sen, není únikem před skutečností, ale kontemplativní pojednání myšlenkové, citové a především duchovní podstaty člověka. Proto můžeme tvrdit, že tyto koláže nejsou pouhým oknem do imaginárního světa, ale zrcadlem, před kterým je každý divák vyzýván k přemýšlení sám nad sebou.
Výstava Pavla Holeky zde v horní kapli Hřbitovního kostela Všech svatých v Sedlci, představuje výběr z koláží a textů použitých v jeho oceněné knize Hebrejská abeceda vydané v roce 2009. V tomto cyklu působí Pavel jako badatel, tlumočník, vypravěč a v neposlední řadě jako výtvarný skladatel hravých, intimních, přitom existenciálně a mravně závažných příběhů. Pavel pečlivě zkoumá jednotlivá hebrejská písmena, v nichž odhaluje jejich prvotní význam, ale i potenciál fungovat jako plastické ohnisko symbolické události. Vstupujeme nejdříve do scény, na první pohled trochu záhadné, snad i trochu naivní, z níž pak vyplývají hlubší obsahy související s odvěkými rozměry lidského bytí.
Nebudu se vydávat za znalce oboru, ve kterém se osobně nepohybuji, vím však, že pro Judaismus je hebrejština posvátnou řečí, prostředkem božího sdělování. Po tisíciletí mudrci a mystici učili, že hebrejská písmena nejsou žádným obyčejným vyjadřováním, což ostatně dokládá skutečnost, že samotné hebrejské slovo pro „písmeno“ – Ot – znamená znak či zázrak. Proto lze vnímat studium hebrejských písmen jako podnětné východisko k rozvíjení vlastního duchovního sebepoznání, a to bez ohledu na naše osobní vyznání, pokud ovšem nějaké máme.
Při pohledu na Pavlovy uhrančivé „útržky nebe i země“ rozumíme dobře, že autor nám nenuceně přináší cenné úvahy nad vrstevnatostí, ale i hlubinnou spojitostí lidského bytí. Jeho „rozsypané papírky“ představují naopak soustředěné humanistické svědectví, a to zejména ve spojitosti se „zjevením“ hebrejských písmen.