2016 / Martin Souček / Pavel Holeka / Básně psané papírem


Martin Souček / Článek v katalogu k výstavě Pavel Holeka, Básně psané papírem / Galerie Smečky / Vydal Nadační fond Galerie Smečky roku 2016

 


V propastech paměti

se ztrácíme.

V jejích horách

bloudíme.

(Jacques Prévert)

 

Andrée Bergensová napsala, že Prévertova poezie má cenu svědectví, neboť nalézá své zdroje v životě samém. Tato sentence se dá uplatnit i na Pavla Holeku. U málokterého umělce je, pokud se pokoušíme zpřítomnit či interpretovat jeho dílo, tak důležité poznat, jaký je on sám. Pokud bych mu chtěl připsat, s jistou mírou nadsázky, nějaké charakteristiky, je to věrnost, soustředěnost, přesnost a přirozená lidská angažovanost.

 

Věrnost. Pavel Holeka pochází z Podkrkonoší, kraje zádumčivého i podmanivého svojí krásou. Kraje, který v citlivějších duších rozehraje strunu tajemna. Umocněného tím, že v pro chlapce čarovném prostoru dědečkovy knihovny objevuje časopis Zlatá Praha populární na přelomu století, tedy svět romantické a secesní obrazivosti. Jisté neuchopitelné zasnění nacházíme v jeho dílech dodnes. Věrnost paměti je i v tom, že jedna skupina motivů, pro něj charakteristická, má svůj původ v dobových ilustracích ve stylu Gustava Dorého, typických pro konec 19. století. Věrnost jedné technice u Pavla Holeky – koláži – není také zcela obvyklá. U surrealistů a avantgardistů rozvíjejících odkaz objevitele koláže Maxe Ernsta byla koláž často buď pouhou epizodou v jejich díle, nebo ji dělali průběžně vedle jiné volné tvorby. Představovala pro ně prostor svobody, ať již k dadaistické eskapádě či vážněji míněnému či užitému dílu. Důležitým zůstává fakt, že byla téměř vždy určena pro reprodukci. Koláže vznikaly pouze z reprodukovaného materiálu, bez jakéhokoliv zásahu tužky nebo štětce. Holekova cesta je jiná, přijal koláž jako svůj hlavní výrazový prostředek. Jako iniciační bod k tomuto rozhodnutí uvádí setkání s dílem Jiřího Koláře, poprvé je spatřil v roce 1964 v časopise Host do domu. Jeho první vlastní koláže jsou z roku 1967. Sám na svého „mistra“ vzpomíná: „Byl jedním z mých zasvětitelů na cestě k básnivé koláži; učitelem vizuální poezie nejpovolanějším a nejmilejším. Kdykoliv jsem stanul tváří v tvář jeho lepeným obrazům, vždy jsem v nich nacházel něco, co mne výjimečně poučovalo o podstatě poezie a o její nepostradatelnosti pro život člověka. Taková setkání měla často podobu jemného, tichého osvícení, kdy poetický náboj díla, výsledek básníkova přemýšlení, hravosti či oddanosti vnitřnímu vidění, otevíral cestu k vnímání světa překračujícímu jeho pozemský rozměr.“

Pavel Holeka se v roce 1992 stává „profesionálním kolážistou“, plní si svůj sen, zároveň přijímá zodpovědnost z rozhodnutí plynoucí, osamělou cestu plnou vnitřních i existenčních nejistot. Jeho oblíbený básník Pierre Reverdy jako by mu napsal: „Čára našeho života je tragická a nádherná arabeska, črtaná rydlem duše na skle času.“

 

Soustředěnost. Je jednou z charakteristik Pavla Holeky. Je své práci oddán ve vyšším, metafyzickém smyslu. Tvoří dílo, o kterém je vnitřně přesvědčený, otevírá nové prostory vnímání nám ostatním. Kolážím svěřuje své subjektivní pocity jako deníku, jeden cyklus ostatně nazval „Stránky z deníku“. Eva Petrová přesně vystihla Holekovu podstatu v textu do katalogu k výstavě v Náchodě: „Pracuje v kontemplativním soustředění, aby z jeho ,srdce a myšlenky‘ vyšla obrazová báseň.“ To umocňuje i skutečnost, že charakteristickým rysem Holekovy tvorby je práce v cyklech a variování motivů. Je fascinující, s jakou důsledností a porozuměním Holeka pracuje. Jaká hra se odehrává na bílém nebo černém podkladu? Není to hra bez pravidel, je to komponování v prostoru. Skladebnými prvky jsou linky, vytrhané ústřižky, notová osnova, figurky z rytinových ilustrací, písmena či něco jiného. Ticho je hudbou, místo not se na kolážích kaleidoskopicky mění postavičky, jsme účastni umělcovy hry, nedivíme se, jsme očarováni. Pavel Holeka je celým svým uměleckým typem, založeným na poetizaci viděné skutečnosti a realizaci interních básnických představ, přímo předurčen k tomu, co dělá. Jeho koláže jsou výtvarnou krystalizací poetické myšlenky, již formátové omezení nutí k vyjádření maxima básnického účinu, co nejoproštěnějšími obrazovými prostředky.

 

Přesnost. Holeka je přesný při hledání výrazu v každé jednotlivé práci. Neumíme si ho představit, že vystavuje nebo byť jen příteli ukazuje práci, o které by nebyl přesvědčený. Jeho práce jsou dokonale řemeslně provedené, ale nemáme pocit puntičkářství. To je vyvyšuje. Kolážista nemá možnost rozmáchlého expresivního gesta. Je to obor, kterému se může věnovat každý, předpokladem je výtvarné cítění. Není však náhodou, že koláž je často výrazivem básníků.

 

Básník. Pavel Holeka je básník. Křesťan. Jde mu o duchovní sdělení. Čtouce jeho poezii to cítíme, ale sami víme, že nic nevzniká náhodou. Holeka buduje prostor z úlomků, fragmentů vypovídajících o lidském bytí jako celku. Právě v nich zaslechneme i člověka zkoušeného, tápajícího ve světě, nikdy však rezignovaného. „Za pěšinou / rozutíkali se lidé / do všech stran / řeči.“ Básně neilustrují koláže, ale utvářejí s nimi srozumitelný svět, svět tvůrce, svět člověka.

 

Občan. Pavel Holeka pěstuje svůj svět a díky jeho láskyplnému přístupu mu pozemská zahrada prospívá. Jeho svět nekončí za dveřmi bytu či plaňkami plotu, zajímá se o vesmír našeho společného žití. Jako by říkal: „Přijďte a podělme se, pokud nemáte čas a chcete, přijdu já.“