2016 / Rozhovor s Eduardem Čelišem; Pavel Holeka / Básně psané papírem

Rozhovor otištěný v Bělohradských listech vydávaných městem Lázně Bělohrad, ročník XVI, 3/2016, str. 22-23 (nezkrácená verze)



Jak se rodák ze Dvora Králové objevil u nás v Bělohradě?

 

Moje babička Emilie rozená Šinkmanová se narodila v Bělohradě v roce 1866. Byla jednou ze čtyř dcer pekařského mistra Františka Šinkmana. Provdala se za vdovce Josefa Holeku z Chrášťan u Českého Brodu, který v Bělohradě zakoupil rohový dům na Malém náměstí a společně se stavitelem Josefem Janečkem provozoval parní pilu nedaleko nádraží. Měli dva syny, Josefa a Emila, první z nich byl mým otcem. Babička se po brzké smrti prvního manžela znovu provdala za Viléma Brennera, který pocházel z moravského Jevíčka. Nějaký čas bydleli ve Dvoře Králové, odkud se po čase do bělohradského domu zase vrátili.

Rodiče žili v době mého narození také ve Dvoře, ale prarodiče z otcovy strany jsem navštěvoval zde v Bělohradě.

 

Jeden rok jsi chodil i do bělohradské základní školy. Pamatuješ si na to?

 

Chodil jsem tu do čtvrté třídy, ale na školu se pamatuju opravdu málo. Ve vzpomínkách mi uvízlo jen pár spolužáků a jedna pohledná spolužačka. Za třídní jsme měli nejdříve Marii Kovářovou, pak Václava Grofa, ale jejich podobu si už nedovedu vybavit. Psal se rok 1954 a tak se mi do paměti zapsala chvíle, kdy mne na konci školního roku spolu s dalšími dětmi zavolal ředitel školy do sborovny a přiměl nás opakovat po něm pionýrský slib, po němž nás okrášlil rudým šátkem. Vnímal jsem to jako jisté znásilnění své chlapecké duše.

V jednom z dopisů otci jsem nedávno našel kouzelnou poznámku: „Ve škole byly volby: předseda: Leden, zástupce: Čeliš, referent chování: P. Holeka. Co tomu říkáš? Poženem to ještě výš?“ Ale to už jsem tě Edo nikdy nedohonil ani nepředhonil, protože do páté třídy jsem chodil už zase jinam.   

 

Pavle, jak se zrodil básník a autor osobitých koláží?

 

Těch zasvěcujících událostí v mém životě byla celá řada. Když jsem se na počátku devadesátých let vrátil do Bělohradu, uvědomil jsem si, jak důležitý byl pro mne rok, který jsem tu prožil jako chlapec. Vepsal mi do podvědomí cosi podstatného: nalezl jsem tu nový domov, vstřebal do sebe zádumčivé souznění s podkrkonošskou krajinou a její erbenovskou baladičností, začal tu vnímat život jako tajemství. Teprve později přicházejí jiná důležitá oslovení. Především setkání s reprodukcemi koláží Jiřího Koláře či četba Holanovy epické básně Noc s Hamletem. A tak bych mohl ve výčtu podobných zastavení dlouho pokračovat…

 

Pozorný divák tvých koláží v nich prý objeví sám sebe. Je to pravda?

 

Básnivá koláž už svou povahou umožňuje divákovi vlastní výklad často odlišný od toho, s jakým nápadem a myšlenkou ji vytvářel autor. Vždy jsem chtěl v divákovi vyvolat vnitřní oslovení, které by mu pomohlo vést rozhovor se sebou samým, zamýšlet se nad tím, co je v životě podstatné. Vždy mne ale znovu překvapí, jak tento druh koláže dovede pracovat s lidským myšlením a cítěním. Nejen u diváka, ale i u mne. Proč tomu tak je, vlastně nevím. Největší odměnou je mi vyprávění druhých o tom, k jakému zamyšlení či vnitřnímu pohnutí je přivedla ta či ona koláž.

 

Co ti dnes říká Bělohrad a jeho malé náměstí, kde mají Holekovi dům?

 

To, co jsem o Bělohradu už pověděl v souvislosti s mým dětstvím, platí i nadále. Genius loci, duch tohoto místa, nepřestává být ve mně živý a teď už ani nezáleží na tom, zda v Bělohradě pobývám či ne. Nesu si ho v životě s sebou kamkoliv.

 

A ještě jsem měl položit poslední otázku sám sobě. A tak se ptám, co by asi mohlo zajímat čtenáře těchto řádků? Možná odpověď na otázku, jak moje koláž vzniká a co je k ní zapotřebí? Kromě nůžek, lepidla a pinzety archiv různých výstřižků: lidských postaviček, živočichů, květin, věcí, písmen, útržků not, barev atd. Ale to je ta techničtější stránka věci. Na druhé straně velmi záleží na inspiraci, tvořivém nápadu. S výstřižky je třeba si trpělivě hrát, dokud se ty správné neocitnou na pravém místě. A to tak, že koláž začne vypovídat o předsevzaté nebo dosud skryté myšlence, přičemž dbá na zákony krásy s téměř matematickou přesností.

Obraz volně pokládám na bílou nebo černou čtvrtku, tužkou si poznačím umístění jednotlivých výstřižků a nakonec ho po jednotlivých částech pečlivě nalepím.