1995 / Eva Petrová / Básně v kolážích

 

Text z katalogu "Koláže" vydaného SGVU Náchod v roce 1995


Koláž jako jeden z příznakových jevů 20. Století svými modifikacemi prokázala, že technický postup, od něhož se odvozuje její název, není zdaleka určující. Nezáleží na lepení, ale na smyslu a významu. Vpojení heterogenního prvku do obrazu nebo kresby v kubistických zátiších mělo zdůraznit konkrétnost, vlepené noviny byly novinami, nálepka z krabičky od zápalek krabičkou zápalek. Nalepovanými papíry a tapetami se do monochromnosti analytického kubismu vracely plochy barvy. Tyto papiers collés stimulovaly přechod od analytického kubismu k syntetickému, svými plošnými plány spoluurčovaly prostor vytvářený předměty. V dílech Picassových a Braquových se vlepované prvky staly součástí obrazu nebo kresby, začleněnou do výtvarného řádu. S nimi přišlo na obrazovou plochu písmo, jednotlivá písmena a číslice. Pod označení papiers colles můžeme zahrnout i další konsekvence, zejména v různých verzích konstruktivismu, v nichž aplikace barevných papírů má funkci morfologickou, skladebnou, nikoli sémantickou, významovou. Dnes se nerozlišuje mezi papiers collés a koláží ve vlastním slova smyslu, pojem koláže se rozšířil na každý způsob nalepování, nehledě na styl a dobu.

Koláž ve vlastním slova smyslu má původ v dadaistických kolážích Maxe Ernsta. V nich jsou kolážované prvky rovněž fakticitami přenesenými odjinud, z reprodukcí nejrůznějších účelů, důvod však není výtvarně skladebný (ačkoliv celek je výtvarně působivý), ale má zanítit jiskru poezie setkáním vzájemně si cizích realit „na zjevně k tomu nezpůsobilé rovině“. Sám vynálezce koláže nepokládal lepidlo za princip koláže. Jeho koláže z dvacátých let jsou především kresbami, často s prostorovou iluzí vyznačeného horizontu, a provázené básnickými texty. Koláž zůstala úzce spojena s poezií i v surrealistické interpretaci. Ernstovy koláže k jeho románům-kolážím se staly prototypem surrealistické koláže, ačkoliv byly určeny výhradně pro reprodukci. Vznikaly pouze z reprodukovaného materiálu, bez jakéhokoliv zásahu tužky nebo štětce. Tato okolnost vedla k tomu, že se koláži věnovali a věnují i nevýtvarníci, ovšem s předpokládaně výtvarným cítěním. Básníci především. 

Jiří Kolář učinil z koláže integrující položku vizuální poezie řadou osobních vynálezů. Třebaže, až na nepatrné výjimky, nic nepřikresluje, nedoplňuje linií ani barvou, náleží zplna výtvarnému tvoření. Jak sám potvrdil: „Vniknutí do výtvarné problematiky bylo pro mne stejně důležité jako vniknutí do básnického jazyka“. Pro vizuální poezii je to podmínka sine qua non. Zdá se, jako by jeho invence neponechala nic neobjeveného. Má-li však koláž existovat jako výtvarná metoda, nemůže být ve svých možnostech vyčerpána.

Kolářova osobnost působí magneticky na mladší generace. Pavel Holeka začínal jako básník, ve svých devatenácti objevil pro sebe Kolářovy koláže v Hostu do domu. Koláž ho zaujala. Pociťoval napětí při hledání básně obrazem, když nenalézal její vyjádření slovem. Poznal také surrealistické koláže a sám se o ně pokoušel. Po čase zjistil, že surrealismus není směr jeho cesty. Toto zjištění svědčí o prohloubeném chápání metody, neboť mu nešlo o aranžování absurdit, jak se stává při povrchním výkladu surrealismu. Období 1967-1975 považuje za první úsek, kdy se s ověřovaným zájmem o poezii a výtvarné umění věnoval vytváření koláží, které tehdy již samostatně vystavoval. Potom nastalo několikaleté odmlčení, o němž se vyjadřuje jako o nutném přehodnocení, duchovní konverzi. Od poloviny 80. Let se ke koláži vrátil, avšak svůj způsob teprve hledal. Že se mu podařilo ho najít, dokládají díla z posledních pěti let. Pracuje v kontemplativním soustředění, aby z jeho „srdce a myšlenky“ vyšla obrazová báseň. Stále se cítí být básníkem a k básníkům tíhne. Příznačná je meditace na slavnou Podzimní písní Paula Verlaina. Výsledek tohoto rozjímání se projevil velmi úsporně volenými prostředky; padající list s třemi kapkami fragmentarizovaných francouzských slov, několik písmen a útržků not jako unášených větrem. Cítění básníka se promítá do kolážových cyklů, které se mohou pokládat za protějšek básnické sbírky. Jeden z nich je přímo nazván Básně. Mezi jeho skladbami upoutá Poslední pierot, Watteauův Giles, který ve své osamělosti svítí jako hvězda v prostoru modré noční oblohy. K témuž cyklu patří List ze starého žaltáře, na němž jsou volně rozhozené zlomky písma a třikrát se opakující ženská postava, spojená v jediný útvar stupňovaného žalu.

Názvy cyklů jsou samy dostatečně výmluvné: Katedrála (1993), Vnitřní prostory (1995), Básně o hudbě (1995). Hudební ladění jevil již dřívější cyklus Partitury (1992), v němž se kolážované prvky pohybovaly po notové osnově. Pod názvem Snění o svobodě z roku 1993 se uvádějí prostorové konstrukce z geometrických elementů. Prostorové řešení kompozice charakterizuje koláže z poslední doby. Prostor je v nich současně prostorem duchovním. Autor jako stavitel chrámu vymezuje prostor několika kolážovanými barevnými liniemi. Kolážím svěřuje své subjektivní pocity jako deníku, jeden cyklus ostatně nazval Stránky z deníku. Pracuje s nápověďmi a útržky, list Básníkův dům zařadil do cyklu Vytrhané básně (1994). Kolážemi na černém papíru navozuje dojem prostorové nekonečnosti, do ní, na geometrickou konstrukci, umísťuje konkrétní postavy, nejčastěji dítě nebo poutníka, jako vržené do neznáma. Píseň červeného prostoru je zvlášť působivá minimálností prostorové imaginární skladby. Neméně emocionálně působí prostorovou sugescí koláže, v nichž se do barevného pole reprodukce vpojuje několik geometrických prvků. Prostorové pojetí a intenzivní sdělení soustředěné do minimálních prostředků jsou osobitými přínosy Holekových koláží.

Pavel Holeka zachází s papírovými výstřižky jako se slovy, nic na nich nemění, ale uvádí je do syntaktických vztahů, právě tak jako by šlo o básně slovní. Jeho nástroji jsou nůžky, pinzeta, štěteček a lepidlo, pracuje s nimi čistě a přesně, s vědomím zákonů krásy, jak se sám vyjádřil. Pro typografickou čistotu by se jeho koláže dobře včlenily do knihy. Skládá papírové postavy, zvířata, věci, spolu s písmeny, čísly, útržky textů a not, aby jim dal „nový život“ a vyslovil se jimi jako básník.