2009 / Hebrejská abeceda

 

Hebrejská abeceda 1

 

 


Úvodní text 


TŘI SETKÁNÍ                                                                                                                


Koláž, ve které se objevil tmavý stín drobné dívenky, byla mým prvním setkáním s hebrejským písmem. Krajinu obrazu tvořily pruhy šedivé barvy různých odstínů. Děvčátko utíkalo kamsi mimo obzor, muž u klavíru hrál tesknou melodii. V posmutnělé zemi se vznášely dvě podoby stejného židovského písmene. Dosud představovalo nesrozumitelný znak, ale zaujalo mne krásou své formy, svou mnohoznačností. Černé písmeno se nejprve proměnilo ve větev obtěžkanou plody, pak v toulavou loď marně probouzející naději na záchranu. Tiché děvče jsem si ztotožnil s Anne Frankovou; opouštělo viditelný svět.

 

Později se několik hebrejských písmen roztančilo na černé čtvrtce. Pokládal jsem mezi ně siluety bílých postav a opakovaně je barvil pastelkami, dokud nepřipomínaly průsvitné stíny. Ze vzájemné souhry postav a barevných hlásek vznikal pokaždé nový příběh. Písmena tancem rozhozeným po papíře obohacovala obraz o sotva slyšitelnou chasidskou melodii. Stíny postav naznačovaly, že se jedná o dávno prožité příběhy, jejichž aktéři už nežijí. Zbyla po nich jen písmena uchovávající lidské osudy v melancholické paměti.

 

A pak jsem sám vstoupil do tance s židovskými písmeny. Uvědomil jsem si jejich mimořádnou paměť a zatoužil jsem dozvědět se víc o jejich vnitřním obsahu. Četl jsem knížky Friedricha Weinreba a Lawrence Kushnera věnované židovskému písmu. Chtěl jsem se setkat s každým z dvaadvaceti písmen zvlášť, nechat se vést jejich slovním a číselným významem k příběhům ukrytým v jejich nitru. Zároveň jsem ale nechtěl narušit tajemství uložené v ještě hlubších vrstvách jejich paměti; slova a obrazy proto jen pootevírají dveře do světa hebrejské abecedy v naději, že v nich čtenář nalezne své vlastní příběhy.

 


Ukázky z knihy

  

 

Bet / V uzamčeném domě


BET / V UZAMČENÉM DOMĚ 

 

Tóra začíná písmenem Bet, od této hlásky se odvíjí příběh stvořeného světa.

Bet znamená dům. Připomíná domov, záchytný bod v nejistotě života. Člověk se rodí do neznáma; obklopuje se v něm předměty, s nimiž navazuje důvěrný vztah. Stůl nebo židle mu dávají pocit bezpečí, zatímco Bet poskytuje jeho domácnosti pevnou půdu pod nohama.

Okna Bet vyhlížejí do tajemství jiného světa; ten lidský je příliš ohraničený časností a nepatrností. Za okny se ukrývá vše, co existuje před narozením i po smrti člověka. Stačí zvědavě vyhlédnout ven a dosud pevný příbytek se rozhýbe a vrávoravě roztančí. Ztrátou rovnováhy usvědčuje z klamu myšlenku, že by mohl představovat trvalou jistotu.

Uvnitř Bet bývá někdy tečka, dageš. Místo ní stojí ve středu písmene zadumané, poněkud bezradné děvče. Působí nejistě a zdá se, že o něčem důležitém přemýšlí. Snad se před chvílí vyklonilo z okna a jeho domov se rozechvěl a rozkolísal. Písmeno se vzápětí uzavřelo a proměnilo dům v úkryt.

Bet nepřestává dívku doprovázet, ať jsou okna zavřená či otevřená. Vždyť kromě domu značí i číslovku dvě.

 

 

 

Kaf / Nápoj lásky

 


KAF / NÁPOJ LÁSKY

 

Kaf znamená dlaň ruky. V mysli se vybavuje ruka podaná na pozdrav druhému člověku, nabídka přátelství.Zároveň je to další z desítek, číslovka dvacet.

V prostoru mezi dvěma Kaf se nenachází osamělé děvče jako v domě postaveném ze dvou Bet. Nahradila ji dvojice, chlapec s dívkou. Oba se drží nenápadně za ruku, cudně usilují o milostný vztah. Jednoduchý příbytek tvořený dvěma hláskami je jimi přeplněn, vždyť jejich srdce přetéká vzájemnou touhou.

Milenci lačně vyprazdňují namodralé poháry až dod na. Chlapec upíjí dívčinu bytost, ona zase tu jeho. Těk v obou sklenkách ubývá,stávají se neviditelnou součástí svého druha či družky. Zamilovaní proměňují se v jedno tělo. Až číše dopijí, nejspíš je pohofí na zem a v nastalém svatebním veselí rozšlápnou na padrť.

Zvětšené či zmenšené dvojice jsou si navzájem rodiči a dětmi. Generace za generací se rodí z milostného opojení ukrytého na dně pohárů.

 

 

  

Nun / Rajská brána



NUN / RAJSKÁ BRÁNA

 

Nun má rozmanitý význam. Znamená spíše hadovitou rybu nebo sloveso kvést? Tradiční výklad v něm spatřuje základní pilíř světa; velkou rybu, na níž spočívá veškerá tíha vesmíru. Kromě toho je totožné s číslovkou padesát.

Nun se poslušně naklání v rybím objetí, hledá rovnovážnou polohu, která by mu umožnila nést těžké břemeno. Nadnáší zemi, v jejíž kráse je zapsána zpráva o porušenosti všeho viditelného. Její prchavost vybízí k touze po velkolepější nádheře toho, co je oproti pozemské kráse trvalé a neporušitelné a co leží mimo dosah lidských smyslů.

Štíhlý střed velkého Nun vytváří otvor, za nímž se vznášejí další písmena. Tvoří bránu, z níž je jen krůček do zaslíbeného světa plného hojnosti a míru. Občas se dolů na zem zatoulá list z rajských stromů, aby svým půvabem ulehčil lidem stesk z pomíjitelnosti.

Láska ke kráse porušeného stvoření umožňuje proplout úzkou branou Nun a vytušit svět, z něhož hebrejská písmena vzešla.

 



Doslov Gustava Erharta 

 

Mnohovýznamový, zároveň ale pozoruhodně celistvý  fenomén všech 22 písmen hebrejské abecedy, v neposlední řadě i v ohledu a souběhu numerickém, stejně jako jedinečný estetický náboj jejich kaligrafického vyjádření, je jak známo od pradávna vděčným předmětem nejrůznějších výkladů, spekulací,  rozborů, zkoumání a interpretací. Od pohledů charakteru  povýtce lingvistického, až po esoterní hlubinné sondy, vycházející ze složité kombinatoriky kabalistické, v současnosti ovšem bohužel stále více devalvované módní vlnou nejrůznějších taky-mystiků a rádoby "zasvěcených" šarlatánů.

Zcela jiný přístup zvolil při svém interesu o tuto oblast  pražský výtvarník Pavel Holeka (r. 1945), jehož grafický soubor čítající právě dvaadvacet (!) na sebe volně navazujících listů,  představuje především nový a zcela specifický přínos do dějin naší a nebojme se říci i celosvětové koláže. Pozoruhodné výtvarné techniky, jejíž počátky nachází její dosud patrně největší znalkyně, německá kunsthistorička Herta Wescherová (1899 – 1971),  již ve starém Japonsku století dvanáctého.

Každý z Holekových (na koláž nezvykle „odlehčených“) obrazů provází krátký básnický text, organicky doplňující (zdaleka ne však  didakticky vykládající) to, o čem vypovídají v různých velikostech po celé ploše rozhozená hebrejská písmena a je provázející lidské figury (především bájní héroové, děti a starci) různá zvířata (ryby, motýli, opice, hadi) či  předměty denní potřeby (vesnické domky, číše, hodiny, noty, hole, terče a posléze i hřbitovní tumby). Jejich symbolika je evidentní, jejich dešifrace však již mnohem složitější a nejednoznačná, neboť každý jednotlivý  divák má dostatek prostoru k vlastnímu  přístupu, vnímání a pocitu. Sugestivní obraz mu "toliko" napomáhá k otevření dveří do komnat, kde již přebývá tajemství, a to tajemství  nejpodstatnější – vlastní smysl  lidského bytí, na který si musí každý z nás odpovědět sám.

Hebrejské souhlásky, zdůrazněné jejich multiplicitou, představují zde jakousi pevnou, prvotní základnu bytostné existence, nefeš, ve smyslu všeoživující síly stvořeného; ostatní, umělcem dodané „doplňky“,  pak jakoby odpovídají  později do hebrejského písma  přidaným samohláskám tvořícím ruách - tedy  princip stále a všude vanoucího tvořivého ducha, jinak pociťovaného také jako nepřestajný hybatel na drahách pozemských a současně  spojů transcendentálních.

Svět Holekových koláží takto komplexně  postihuje a současně představuje  horizontální určenost lidského života i jeho vertikální přesah. Několika charakterizujícími prvky  (jedno zda vystřižených ze starých xylografií nebo získaných jinak) je přiblížen  skrytý význam  každého jednotlivého,  výrazně krojeného písmene, jehož vnitřní  podstata a kauzální propojenost zjevuje se pak zcela nečekaně,  jakoby náhle ostře nasvícena. Zbavena své „saiské roušky“ - v tomto případě  jistého zdánlivého surreálního nádechu, který může vyvolat první dojem.

Dovolme si malou obměnu starého úsloví: "Člověče dívej se a bude ti dáno  v i d ě t !" To je možná nejdůležitější poselství této mimořádné kolážové série, příznačně nazvané Mezi dvěma světy.