Úvodní slovo z vernisáže výstavy ve Státní galerii výtvarného umění v Náchodě, 30. 6. 1995
Vážené dámy, vážení pánové,
je mi opravdovým potěšením přivítat vás na výstavě koláží Pavla Holeky. Na výstavě, kde na vás se stěn nebude zírat prázdnota, tápání ani děsy a běsy dnešního života, jenž se spokojuje s tím, co je povrchní, časové, co pomíjí. Pavel holeka, výtvarník-básník, má totiž své tápání, jak se zdá, již za sebou. Našel svá témata i svoji výtvarnou řeč. Snaží se prostřednictvím koláže upřímně dobrat - jako to ostatně dělá každý opravdový tvůrce – podstaty a smyslu tajemství, jemuž se říká bytí. – A také nahlédnout za onen pomyslný osvětlený kruh, jímž je ohraničeno. Snaží se položit otázky, vyjádřit myšlenky, nalézt odpovědi, které provázejí lidský rod od nepaměti.
Pavel Holeka pochází z východních Čech. Narodil se roku 1945 ve Dvoře Králové. Dnes žije a pracuje v Praze. Jeho cesta k čistému, naprosto osobitému, maximálně zjednodušenému, svrchovaně výtvarnému výrazu, k němuž dospěl v posledních letech, byla dosti dlouhá. Koláž jako možnost jak se vyjádřit, pro sebe objevil již v roce 1964 v časopise Host do domu, kde ho zaujaly práce Jiřího Koláře. První Holekovy koláže vznikly v roce 1966, když opustil studia na lékařské fakultě a pracoval jako dělník v mělnickém přístavu. Od poloviny sedmdesátých let, už jako úředník Technomatu v Praze se však na dlouhou dobu téměř odmlčel, neboť – jak sám říká – jeho pohled na svět i samotnou tvorbu se vnitřně proměňoval. K soustavné výtvarné práci – ke kolážím – se vrátil až koncem let osmdesátých a od roku 1992se věnuje pouze jí.
Poprvé samostatně vystavoval v roce 1970 a od té doby, zvláště pak v posledních pěti letech, mnohokrát vystavoval sám, a také se účastnil kolektivních výstav doma i v zahraničí. Je členem mezinárodních uměleckých sdružení Christian Artists Europe a SIAC.
Pavel Holeka se zabývá výhradně koláží, výtvarnou technikou, jež je dítětem tohoto století. Teprve před něco více než osmdesáti lety ji vynalezli kubisté a od nich převzali futuristé, dadaisté a surrealisté. Malíři – a také básníci. A Pavel Holeka je také básník! – Ostatně témata a názvy mnoha jeho koláží i celých jejich cyklů tuto myšlenku navozují. – Básně o hudbě, Vytrhané básně, Básně. – Uvažoval jsem o tom, proč koláž tolik lákala právě básníky. Důvodů bude více. Tato technika je například přístupna těm, kdo cítí potřebu vyjádřit se výtvarně a nemusejí při tom vládnout vysloveně malířskými nebo grafickými prostředky. Myslím však, že hlavní příčinou je hledání svobody – svobody výrazu, který by umožnil vyjádřit změny, kterými člověk a jeho myšlení za posledních dvě stě let prošlo. Již v minulém století se prakticky všechny umělecké obory – ať umění výtvarné, hudba, divadlo nebo literatura – snažily zbavovat tradičních pravidel, forem a prostředků, jimiž byla umělecká tvorba po staletí vázána, a snažily se nahrazovat je prostředky a pravidly novými, která by pomohla lépe vyjádřit nové skutečnosti. Často se toto hledání stalo přímo posedlostí. Básníci uvolnili pravidla verše, zrušili interpunkci, snažili se o spojení obrazu a písma přímo v básni – zrodily se typografické experimenty s básněmi, vznikly automatické básně a dokonce básně ze zcela nahodile vybraných slov. Jedním z možných dalších kroků bylo také zřeknutí se psaného textu jako takového. Nahrazení písmen – těch prostředníků mezi básníkem a čtenářem – jinými znaky. A k tomu je technika koláže jako stvořena. Použít lze cokoli, co jde nalepit na papír. Tak je básníkem-výtvarníkem dána čtenáři-divákovi svoboda dosadit si do básně, která je výtvarným dílem, slova a významy vlastní. Černá nebo bílá plocha pozadí může být nocí, dnem, nekonečnem, prázdnotou, nicotou, životem, věčností, nebem, zemí, zapomněním… Postavy jsou poutníky, starci, dětmi, diváky, smrtelníky, lidmi, vámi samými někde v minulosti nebo budoucnosti a všemi zároveň. Budete-li chtít, je vám dovoleno usednout na okraj nezměrna, klinkat nohama a dětskýma očima hledět důvěřivě do věčnosti. Můžete znova a znova žasnout nad tím, že 1+1+1 je jedna, můžete osamoceni stát pod temnou oblohou, odhadovat klenbu příštích katedrál a uhadovat, které jsou úhelné kameny, které jim nedají se zřítit.
Můžete v Holekových podobenstvích hledat jména té síly, která dává věcem řád, ducha, poezii, smysl.