Text z katalogu "Vytrhané básně" vydaného pro výstavu v Galerii Klatovy/Klenová (Galerie U bílého jednorožce), Klatovy, 1999
Přestože koláže Pavla Holeky hovoří spíše tichým hlasem a nikdy se nedožadovaly pozornosti samoúčelným novátorstvím, mají zároveň – tak jako každé skutečné umělecké dílo – přirozenou originalitu a jedinečnost. Díky charakteristickému způsobu, jakým pracuje nejen s nalepovanými prvky, ale především s prázdnem mezi nimi a obrazovým prostorem, který je jimi vymezen, poznáme jeho koláže na první pohled. Právě tím se vymyká z tradice, vycházející z prvotního objevu Maxe Ernsta, jenž koláž pojal jako prostředek zázračných a bizarních spojení, doslova jako onen pověstný operační stůl, na němž se setkávají deštník a krejčovská panna. V Holekových kolážích, nanejvýš čistých, oproštěných od veškerých podružností a soustředěných k přesnému výrazu, hraje důležitou roli vzájemné vztahování jednotlivých prvků, ty jsou však od sebe důsledně odděleny. Čistý papír. Který tak často bývá užit jen mechanicky, tedy jako podložka, na níž se lepí, se u Holeky stává trojrozměrným prostorem, nabitým vlastním výtvarným potenciálem. A ten Holeka uvolňuje právě obrazovými prvky a jejich kompozicí
Holekovy koláže jsou většinou orientovány na výšku a už tato skutečnost je podstatná, neboť pohyb vzhůru či naopak pád (často po diagonální linii) zde hrají i v symbolickém smyslu důležitou roli. Ovšem prostor není dopovězen, pouze naznačen, stále má poněkud abstraktní charakter. Jistou reálnost do něj vnášejí figurativní prvky – ať už to jsou postavy či věci – neboť si s sebou ze svého předchozího života přinesly perspektivní hloubku, jejímž prostřednictvím nahlížíme do nitra prostoru. Možná, že bychom spíše měli hovořit o tíži, která se váže k reálnému zobrazení, a zde zastupuje nejen pozemskou fyzičnost, ale často v přeneseném smyslu i tíži osudu či omezenost člověka a jeho připoutanost k zemi. Kontrastuje s lehkostí a vznášením, které je v Holekových kolážích vyhrazeno duchovnímu světu a vyjádřeno většinou geometrickými a textovými prvky, jež tu zastupují zvuk či hudbu. Pokud je stoupání či spíše tažení vzhůru spojeno s figurou, jako je to například v koláži, jež se objevila na obálce jeho katalogu z r. 1995, nabývá téměř mystického nádechu.
Dojem, který by se někdy dal opsat slovy zjevení či přelud, je umocněn také příležitostným užitím principu vytrhávání. Zejména v poslední době vytváří Holeka koláže, v nichž je právě vytrhávání konfrontované s prázdným prostorem základním výtvarným efektem. Na rozdíl od předchozích jsou méně doslovné, zato více otevřené divákově imaginaci. Opět je pro Holekovu metodu příznačné, že při asketickém užití prostředků zde vše má dvojí smysl – jednak formální, estetický, zdůrazněný monochromním či bílým podkladem, ale zároveň významotvorný. Vytržení totiž vyjadřuje fragmentárnost, ať už se jedná o útržek melodie či vzpomínky, zároveň je to podle mého názoru odkaz na jistou labilitu a křehkost řádu a kultury v nejširším slova smyslu, kterými se obklopujeme v chaosu světa.
Dalším charakteristickým rysem Holekovy tvorby je práce v cyklech a vůbec rys variování motivů. Spojuje se u něj s hledáním absolutní přesnosti výrazu v každé jednotlivé práci. Z této subtilní dokonalosti, která podmiňuje i výsledný dojem naprosté svobody a uvolněnosti v zacházení s výtvarnými prostředky, plyne i přesvědčivost jeho kompozic. Jednotlivé prvky se opakují, a to jak v rámci jednoho cyklu, tak i celé tvorby, ať už jde o figury, písmena, fragmenty textu nebo oblíbený motiv notové osnovy. Jedna skupina motivů, pro Holeku obzvlášť charakteristická, má svůj původ v dobových ilustracích ve stylu Gustava Dorého, typických pro konec 19. století. Každá z postav svým gestem či výrazem (někdy s patosem odpovídajícím duchu oněch ilustrací) zastupuje nějaký obecně lidský stav – např. vnitřní soustředění, tíhu osudu, nevinnost atd. V této mluvě těla je implicitně obsažena i skutečnost, že postavy mlčí. Ale vždy je to mlčení nanejvýš výmluvné, a právě jeho vnitřní obsah jako by byl i obsahem Holekových koláží.
Vnitřní obsah tohoto mlčení je kromě samotného gesta zviditelněn geometrickými a textovými prvky. A právě z jejich vztahu k postavě vyplývá, že onen vnější prostor je rozšířením a extrapolací jejich prostoru vnitřního, spirituálního, že vlastně vnější a vnitřní zde jedno jsou. Ostatně Pavel Holeka tuto dualitu ve vnímání prostoru sám naznačil názvem jednoho cyklu – Stavba vnitřního prostoru, rozuměj vnitřního prostoru postav. Ovšem pod tento název by se dala shrnout velká část jeho tvorby a to dokonce i tam, kde konkrétní postavy chybí. Zdá se, že v těchto případech Pavel Holeka na jejich místo staví samotného diváka. Když řekneme, že jsou lyrické, bude to v dnešním umění znít téměř nepatřičně. Ovšem právě proto si zasluhují, abychom se s nimi setkávali.