Proslov na vernisáži výstavy „Dívčí sny a jiné koláže“ v Galerii Felix Figura, Praha, 21.10.2009
Koláž patří k nejpříznačnějším výtvarným projevům dvacátého století. Tato technika, založená na pečlivě řízené konfrontaci nesourodých vizuálních prvků s následným vznikem nových obsahů, zapustila obzvlášť hluboké kořeny v českém prostředí. Proč to tak je, nepochybně představuje otázku pro odborný průzkum. Lze každopádně upozornit na jeden specifický rys české povahy, a sice na náklonnost k drobným, mnohdy humorně ironickým, ale vždy metaforicky výmluvným přesahům mezi značně odlišnými kontexty. Překvapivá ohebnost a prostupnost civilizačního časoprostoru je už od doby Santiniho barokní gotiky něčím blízkým českému tvůrčímu duchu. Hravě přetavená realita, putování proti proudu času, jemné znaky a signály, které přečte jen pozorný divák, to jsou věci české senzibilitě vlastní.
Pavel Holeka na živou tradici české koláže věrně, neokázale a intenzivně navazuje. Nachází v ní pole symbolických konfrontací a přesahů, které nejlépe odpovídá jeho vnímání světa. Tak jako jeho vzor Jiří Kolář, začal Holeka u psaného slova. Když slovní obrazy však už nestačily k výstižnému vyjadřování jeho představ, začal vytvářet obrazy vizuální, složené se stejnou promyšleností jako báseň, jejíž úspornost v sobě nese velké bohatství významů, a proto i možností výkladů. Holekovo autorské sdělení se neustále pohybuje na hraně písma a obrazu. Slovo se objevuje v obrazové ploše a vizuální motiv se mnohdy blíží k poloze literárního znaku. Koláž zde slouží jako aréna rozkladu lineárního času a konvenčního prostoru. V jejím popírání kontinuálních souvislostí umožňuje divákovi odstup od světa dané reality a naopak vstup tam, kde si reflexe tvůrce i diváka určují vlastní pravidla. Tím se před námi otevírá zcela jiný obzor, kde se nám v útržcích a zlomcích nabízejí průhledy do jádra naší lidskosti. To, co se nám na Holekových kolážích jeví trochu jako sen, není únikem před skutečností, ale kontemplativní pojednání myšlenkové, citové a především duchovní podstaty člověka. Proto můžeme tvrdit, že tyto koláže nejsou pouhým oknem do imaginárního světa, ale zrcadlem, před kterým je každý divák vyzýván k přemýšlení sám nad sebou.
Výstava Pavla Holeky v Galerii Felix Figura poukazuje i na to, jak důležité je pro něj rozvíjet zvolený koncept v rámci širšího cyklu prací. V jednotlivých kolážích se hlavní myšlenka rozfázuje ve variacích, v nichž se postupně odkrývají další a další rozměry tématu. Toto platí zejména v cyklu hebrejských písmen, v němž autor odhaluje jejich prvotní významy, ale i čistě vizuální možnosti. Existenciální, posléze spirituální obsah se tu promítá v rovině sugestivních příběhů. V dalším celku s názvem „Dívčí sny“ se rozmnožené dívčí figury splétávají do znakových útvarů naznačujících onen „pohyb duše“ na pozadí černého bezčasí. Vazba s Jiřím Kolářem se tu projevuje v cyklu Holekových vizualizací Kolářových textových fragmentů napsaných v době, kdy Kolář byl příliš nemocný na to, aby tyto náměty sám realizoval v kolážích. Cyklus „Abstraktní básně“ s geometrickými tvary a fragmenty hudebních partitur nás vrací k prazákladnímu spojení zraku a sluchu, k vzrušujícímu dialogu mezi intelektem a instinktem.
Holekovy „útržky nebe i země“ nám přinášejí cenné úvahy nad vrstevnatostí ale i hlubinnou spojitostí lidského bytí. Jeho „rozsypané papírky“ představují naopak soustředěné humanistické svědectví.