Život / Revue Umělecké besedy, ročník 6 (27.), 2011, č. 8
Na chvíle zasvěcení, jež dovedou člověka podivuhodně inspirovat, se nedá zapomenout.
Ještě držím v rukou Plamen, literární měsíčník z šedesátých let. Před očima mám originální Hlavsovo písmo a cele se nořím do četby Holanovy Noci s Hamletem. Pracoval jsem v té době v laboratoři s pokusnými zvířaty; za zamřížovanými okny suterénní místnosti se probouzelo jaro. Vše, včetně řádků dlouhé básně, se střídavě ztrácelo a zase o to vnímavěji zjevovalo v úžasu nad dotykem múzy, jejíž jméno jsem tenkrát ještě netušil. Jako dychtivého čtenáře mne překvapila Kalliopé, múza epiky, která později přivedla i své sestry Erató a Euterpé, bohyně lyriky a hudby.
Dodnes slyším hukot parní lokomotivy na trati mezi Kralupami a Prahou, zatímco okny vagonu létají dovnitř černé saze. Otáčím přeloženou obálku brněnského Hosta do domu, listuji tenkým časopisem a s údivem se dívám na černobílé reprodukce Kolářových roláží a proláží.
Jindy beru do rukou kotouče gramofonových desek a opakovaně si přehrávám impresionistické skladby Maurice Ravela či Manuela de Fally. Z Bolera, z Pavany pro mrtvou infantku či z Nocí ve španělských zahradách se rodí první neumělé obrázky či nezapisované, bdělým snům se podobající příběhy. Sestřičky múzy se berou za ruce, tón pro tentokrát udává Terpsichoré; její lyra vyvolává k životu tanec, k němuž se připojuji i já.
Později se objeví další jména, ale první múzická políbení nepřestala mít něco společného se sladkostí první lásky. Svět v nich ozvláštněl tajemstvím, jehož vnímání bývá většinou vyhrazeno dětem.
Setkávání různých druhů a forem tvoření v Umělecké besedě je pro mě příležitostí k hledání lidské i umělecké sounáležitosti – ve vší skromnosti a pokoře možná schopné alespoň někdy se přiblížit k opomíjené vizi březinovských „stavitelů chrámu“.
Patřím k poválečné generaci dospívající v průběhu šedesátých let minulého století, poznamenané traumatem osmašedesátého roku a vším, co po něm následovalo. Možná, že o to naléhavěji pociťuji potřebu být pospolu s ostatními generacemi, vážit si starších kolegů a s nadějí vyhlížet příchod mladších.
Vědomí společného úkolu a cíle, aniž by jím byla dotčena tvůrčí individualita jednotlivce, může snad mít základ ve sklonění se před posledním Holanovým veršem z Noci s Hamletem: „Ale báseň je dar“.