Život / Revue Umělecké besedy, ročník 2005, č. 1
Na vinohradský hřbitov jsme letos o Dušičkách zanesli kytici domácích afrikánů. Jejich zářivě žlutá barva jako by se nechtěla smířit s prochladlým, v podzimní mlze tonoucím hřbitovem. Než jsme je položili na tchánův hrob, odložil jsem několik květů stranou. Zanesli jsme je pak k jinému, nepříliš vzdálenému místu a přiložili je ke svazku květin, které tam už dříve kdosi položil. Tak jsem se ocitnul u hrobu básníka Jiřího Koláře.
Za šedým náhrobkem překrytým vpředu třemi kamennými stélami se v pozadí tyčí sedm štíhlých kvádrů z tmavšího kamene. Opodál se po jeho pravé straně k sobě tisknou dvě buclatá písmena J a K ze světlého mramoru. Jejich nápadně odlišný barevný odstín odlehčuje zadumaný pohled návštěvníka.
Začal jsem přemýšlet, zda jsou obě písmena jen volně položená na své místo, chráněná vlastní masivností před všudypřítomnými zloději. Váhavě jsem se jich dotkl, byla ale zcela nehybná, jakoby přilepená neznámým lepidlem ke spodnímu kameni. Právě takhle se Jiří Kolář dotýkal mých koláží, papírových výstřižků nalepených na bílých a černých čtvrtkách. Zdálo se mi, že se básníkovy iniciály touží odpoutat od tmavších částí hrobu, že se chtějí začít pohybovat a vytvářet na něm nová zákoutí a seskupení, okřikovat jedna druhou, frajeřit před sebou, pohrávat si s cizí fantazií. Vždyť to samé vyvolávaly a ještě vyvolávají jeho koláže v mých myšlenkách.
Vzadu za náhrobkem se zdvihala kamenná osnova Kolářových roláží, jakási praroláž, na jejíž nehmotnou podobu lepil a podle níž ostrým skalpelem vyřezával její nesčetné variace. Už dávno, na počátku šedesátých let, mi učaroval obraz i název jedné z nich: V noci, když větry sevřou do náruče město. Existují doteky básníků, které člověka vnitřně formují a směrují. Jiří Kolář nepochybně patřil k těm, kdo vládnou takovým šestým smyslem. Nejen že s ním dovedl ochotně spolupracovat; tato vzácná inspirace se někdy vydávala na daleké toulky i bez něho, oblečena jen do vábivého šatu jeho poezie. Kdysi jsem se zadíval na nepatrný trojúhelník vlepený do barevné krajiny Kolářovy koláže a zahlédl v ní mnohem víc: s jistou bázní si troufám říct, že to byl cípek pláště samotného Stvořitele.
Brzy potom, co jsem Koláře osobně poznal, přečetl jsem si v poklidném sobotním odpoledni báseň Skutečná událost ze sbírky Prometheova játra. Zaskočila mne a vyděsila prožitkem lidské krutosti vyvolaném četbou několika stránek. Myslel jsem při tom na něho samotného, na jeho dopal a rozzlobení vůči všemu nelidskému včetně vlastních životních omylů. V doslovu k básni Kolář psal o „nedůvěře ve svou schopnost hledat v lidech to, co je v nich lidské, to, co z nich ještě dělá podoby obrazu božího“. Zmiňuje se tam o ještě větší nejistotě, když přemýšlí o vlastním psaní a charakteru. Snad právě v tomto hledání na pomyslném lidském i uměleckém dně se tříbila Kolářova přitažlivá osobnost, z níž mne tolik oslovovala jeho vstřícnost, nezištnost, noblesnost, poetická tvořivost či houževnatá a fortelná pracovitost. Možná, že to nejlepší, co se vůbec dá vyslovit o mravnosti druhého člověka je skutečnost, že se mi zdál být člověkem mimořádně lidským.
Zaslechl jsem, že do žulové stély s Kolářovým jménem byl zprvu vytesán špatný letopočet jeho úmrtí. Nepatrně znečištěný kámen pod poslední číslovkou tomu možná nasvědčuje. Nepozorný kameník se snad opravdu spletl a posunul jeho smrt o jeden rok nazpět. Kromě jména bylo prý na náhrobku vytesáno i slovo básník. Už tam není nebo tam nikdy nebylo. Jiří Kolář byl totiž především člověk. Právě proto mohl být navíc i nevšedním básníkem a „očitým svědkem“ své doby.
listopad 2004