Doslov ke knížce Jaroslav Vrchlický: Jarní romance; faksimile kaligrafické práce s kolorovanými pérovými kresbami z roku 1940 od patnáctiletého syna architekta Rudolfa Welse a vnuka Šimona Welse (autora vzpomínkové knihy U Bernatů), Triáda, Praha 2012
Tisíce židovských jmen, jimiž jsou popsány zdi pražské Pinkasovy synagogy, působí zpočátku anonymním dojmem. Člověka se brzy zmocní závrať z bezpočtu zmařených životů a současně zakouší pocit bezmoci při představě dokonale fungujícího státního aparátu, jehož vražedné záměry nevynechaly žádné z českých nebo moravských měst, městeček či vesnic.
Tyto dojmy ještě umocňuje vyhledávání známého jména, někoho, koho jsme znali nebo o něm slyšeli vypravovat. Procházíme-li synagogou ve směru hodinových ručiček, pak se jedno z takových jmen nachází ve druhém oblouku hlavní lodě, pod okny synagogy.
Dvě data tu vymezují předčasně ukončený život Martina Welse: 27. 6. 1925 – 6. 9. 1943. Zářijové datum je však jen odkazem na den odjezdu transportu z Terezína do Osvětimi, není skutečným datem Martinovy smrti. Před jeho jménem jsou údaje o rodičích, Rudolfu a Idě Welsových; starší bratr Tomáš a strýc Otto se zachránili útěkem do Anglie. Martinův otec Rudolf Wels byl žákem a spolupracovníkem architekta Adolfa Loose. Realizoval řadu staveb na Sokolovsku, Karlovarsku a v Praze. Pracoval také jako návrhář ve stylu art deco pro firmu Moser a podílel se na tvorbě dekorací pro několik barrandovských filmů, například pro film Voskovce a Wericha Hej rup! z roku 1934.
Martinův dědeček Šimon Wels zanechal po sobě rodinné paměti, objevené Geraldem Turnerem v pozůstalosti Tomáše Welse. Kopii vzpomínek přivezl do Čech, kde díky ediční péči básníka Zbyňka Hejdy vyšly zprvu jako samizdat a později knižně; nejdříve v nakladatelství Torst pod názvem U Bernátů (1993), podruhé v nakladatelství Triáda s upřesněným názvem U „Bernatů“ (2011). Vzpomínky se týkají let 1853–1897, ale zahrnují i historii autorových rodičů od roku 1803. Představují literárně velmi zdařilé, jemné a půvabné svědectví o životě židovské komunity na českém venkově ve druhé polovině 19. století.
Pohled do rodinné genealogie proti proudu času alespoň částečně odhaluje zázemí, v němž se utvářela Martinova povaha a výtvarné nadání. Dochovalo se několik ilustrovaných svazků prozrazujících chlapcův nevšední talent projevený již brzy v jinošském věku.
Welsovi se přestěhovali z Karlových Varů do Prahy v roce 1933. Martin zde později studoval na soukromé umělecké škole Officina Pragensis, o čemž svědčí zmínka v dochovaném dopise, zaslaném bratru Tomášovi do Anglie. Školu založil v roce 1934 Hugo Steiner-Prag po své emigraci z Německa. V roce 1938 opustil vzhledem k zhoršující se situaci Československo a školu předal do rukou malíře a grafika Jaroslava Švába. Officina Pragensis se pak přestěhovala z Valdštejnského náměstí do Dittrichovy ulice č. 25 na pražských Vinohradech. Za nacistické okupace tu mohli poměrně dlouho studovat i žáci, kteří z rasových důvodů už nesměli navštěvovat státní školy. Podle článku zveřejněného v časopise Výtvarná výchova roku 1941 „škola nechce vychovávat velké umělce, ale snaží se připravit své žáky, by řádně, vkusně a výtvarně dobře prováděli užitou grafiku v praktickém životě“. Škola se proto zaměřovala na knižní či reklamní tvorbu; grafické řešení a úprava knih nebo návrhy kalendářů patřily k obvyklým školním úlohám. Officina každoročně pořádala výstavu prací svých žáků v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Jaroslav Šváb zároveň pečlivě dbal na osobní růst svých žáků; věnoval individuální pozornost jejich výtvarnému nadání, proto byl počet žáků záměrně omezen. Mezi studenty Officiny Pragensis, která jako soukromá škola přetrvala až do roku 1948, nalezneme řadu později velmi známých jmen a to nejen výtvarníků: Václava Bláhu, Stanislava Dudu, Libora Fáru, Olgu Karlíkovou, Petera Kiena, Jaroslavu Moserovou, Naděždu Syneckou, Adrienu Šimotovou, Vratislava Blažka či Helenu Zmatlíkovou. Jistě je na místě otázka, zda by mezi ně nepatřilo také jméno Martina Welse, pokud by býval mohl ve výtvarném studiu pokračovat.
Martinovy zachované písemnosti a kresby svou povahou odpovídají již zmíněné charakteristice výtvarné výuky na Officině. Většina z nich se váže k vánočním svátkům, byly zřejmě zamýšleny jako dárky určené členům rodiny či blízkým přátelům: Sancta familia (společně s Tomášem Welsem, 1939), Pohádka o zlatém řetízku (Vánoce 1939), Jaroslav Vrchlický: Jarní romance (1940), Kalendář (Vánoce 1941). Tyto ilustrované rukopisy včetně pamětí Šimona Welse se během války uchovaly v rodině pražského kazatele Jednoty českobratrské Josefa Štiftera. Jeho domov a vinohradská modlitebna se staly posledním útočištěm Welsových před transportem do Terezína (30. ledna 1942). Tomáš Wels po válce krátce pobyl v Praze a od Štifterů si odvezl do Anglie rodinné památky a písemnosti včetně Martinových rukopisů, dědečkových vzpomínek a otcových kreseb, jak to také dokládá Michael Rund ve své monografii Po stopách Rudolfa Welse.
Dosud žijící pamětníci z rodiny Josefa Štiftera si přes vysoké stáří uchovali živé vzpomínky na návštěvy Welsových, kteří bydleli po nuceném přestěhování z Dobrovského ulice č. 15 (v rámci tzv. Judenwohnung) v jedné místnosti zvýšeného přízemí bytu v nedaleké Mánesově ulici č. 53. Byt sdíleli společně s dalšími sestěhovanými židovskými rodinami. Štifterovi vzpomínají na Martina jako na jemného, oduševnělého chlapce, pro něhož byla charakteristická empatie, upřímná úcta a respekt jak vůči rodičům, tak vůči spřátelené rodině. Společná fotografie s chlapci z letního tábora, pořádaného Jednotou českobratrskou, připomíná i jeho účast. Nezachována zůstala Abeceda, listy s verši a kresbami písmen, kterou Martin kromě Kalendáře a Pohádky o zlatém řetízku Štifterovým věnoval.
První dochovaný svazek Sancta Familia, napsaný s bratrem Tomášem ve formě divadelní hry, doprovázejí převážně kresby pražských scenérií. Je dvojjazyčným popisem všedního života Martinovy rodiny, češtinu tu střídá němčina a hned zase naopak, rodinné postavy a výstupy jsou bystře a poněkud šibalsky odpozorovány. Z ostatních dochovaných knížeček je patrné, že Martin měl rád svět pohádek; vždyť sám napsal a barevnými kresbami doprovodil Pohádku o zlatém řetízku. Při prohlížení Kalendáře na rok 1941 zaujme nejen dovednost, pečlivost a představivost mladého kreslíře; jeho obrázky k jednotlivým měsícům roku, provedené akvarelem a tuší, jsou i v pohnuté době Protektorátu naplněny radostí z dětských či klukovských her. Oslovují přitakáním zázračnosti světa, v němž si lze hrát, který lze pozorovat a namalovat. Kresbičkami v podobném duchu je vyzdoben i dochovaný dopis určený bratru Tomášovi.
Nevíme, co Martina vedlo k tomu, že ilustroval a okrasným písmem vyzdobil jednu z romancí Jaroslava Vrchlického. Zlo je přítomno v jeho dochovaných textech a kresbách jako poražená pohádková mocnost. Dospívající chlapec rozuměl možná své osobní situaci, stále omezenějšímu a krutějšímu „životu s hvězdou“, právě takto: zlo musí být nakonec poraženo tak jako v pohádkách. Trpělivě vyhlížel cestu „do horké Ameriky“, kam se rodině přes všechnu snahu nakonec nepodařilo získat vízum.
Oproti znovu probuzené májové přírodě v Jarní romanci byl chlapcův bezelstný svět zanedlouho nemilosrdně konfrontován s prostředím terezínského ghetta. Martin tam pracoval spolu se svým otcem v kreslírně technického oddělení, kde k jejich nejbližším přátelům patřil básník a malíř Peter Kien. Z Terezína byla celá rodina po téměř dvouletém pobytu transportována 6. září 1943 do Osvětimi a umístěna v tzv. terezínském rodinném táboře (Familienlager) Bauabschnitt II B v Osvětimi-Birkenau. Martin a jeho rodiče zahynuli pravděpodobně v noci z 8. na 9. března 1944, kdy byli v plynových komorách zavražděni ti, kdo přežili šest měsíců živoření v rodinném táboře.
Jejich osud připomínají tři Kameny zmizelých, vsazené v červnu 2011 do asfaltové pokrývky chodníku před domem v Dobrovského ulici č. 15 v pražských Holešovicích, kde Welsovi žili před vystěhováním do Mánesovy ulice.
Nedovedeme si představit, co prožil dospívající Martin Wels v Terezíně a v Osvětimi. Zůstaly nám jen kresby a řádky naplněné důvěrou v život, který tomu předcházel. Zachovalo se nám svědectví o talentu, který nemohl dozrát.
Použitá literatura: Grafická škola Jaroslava Švába Officina Pragensis (vyňato z 3. čísla Výtvarné výchovy, ročník VII, věnovaného pracím Officiny Pragensis z let 1939–1940), Praha, Česká grafická unie 1941; František Prošek, Officina Pragensis, Zprávy českých bibliofilů, 1996, č. 1–2, s. 11–14; Michael Rund, Po stopách Rudolfa Welse.Život a dílo žáka a spolupracovníka Adolfa Loose, Sokolov, Fornica Publishing 2006.