Evangelický týdeník, ročník 98, 26/2013
V českém literárním světě stále nabírá na síle houfec mladých autorek, mezi něž lze počítat i Janu Šrámkovou (1982). Po debutu Hruškadóttir oceněném Cenou Jiřího Ortena a knížce pro děti Putování žabáka Filemona vyšla nyní její autobiograficky laděná próza Zázemí. I tentokrát jde o knížku nevelkého rozsahu, jejíž dušezpytný ponor si zaslouží pozornost vnímavého, ba právě i křesťanské víře oddaného čtenáře.
Mladá žena, matka dvou dětí, rekapituluje svůj vztah s nedávno zemřelou babičkou. Krajinu její duše líčí rozmanitými prostředky: postupně před námi defilují dětské zážitky či záznamy babiččiných vzpomínek, jež mají někdy až legendární povahu neboť se staly součástí rodinné tradice předávané z generace na generaci. Příběh situovaný do maloměstského prostředí Vysokého Mýta či hrdinčina tázavého života v Praze vypráví o nesplnitelné touze vrátit se do bezpečí babiččiny náruče. A také o touze po úkrytu, který by už dospělou vnučku ochránil před náročnosti života, jak o tom svědčí i text na přebalu knížky: „Babičko, pojď, utečeme spolu.“
Hranice mezi autorkou a hrdinkou příběhu je zcela propustná a zřejmě téměř neznatelná. Šrámková je bystrou pozorovatelkou těch nejjemnějších detailů, ať už věcí či samotného života ve svém bezprostředním okolí. Ty Janince, vypravěčce Zázemí, zároveň zrcadlí labyrint vlastních otázek a váhavých odpovědí. To vše je líčeno neotřelým, osobitým a čtivým jazykem, často za přispění krátkých a strohých vět. Snaha o babiččin věrný obraz se rychle mění v sebezpyt, ve snahu porozumět sobě samé skrze zlomkovitou mozaiku babiččina života. Vnučka vychovaná v intenzivně prožívaném protestantském prostředí se na přísně vykolíkovaném hřišti církevního provozu ocitá tak trochu mimo hru; z toho pramenící nejistota a provinilost se jí pak stávají špatnými rádci na cestě k sobě samé a také Bůh se stává obětí zevšednění a vnitřní únavy.
Babička vždy překypovala dobrotivostí a laskavostí, tak ji znalo blízké i vzdálené okolí. Naše hrdinka se jí chce podobat, proto paradoxně hledá v babiččině životě také cosi, co by mělo podobu její vlastní nejistoty; v čem by jako v oáze mohla spočinout a načerpat tu živou vodu k vyrovnání se s vlastním stínem. Někdy ji přece jen přemůže přemíra pláče, přílišná touha po úniku prostřednictvím literárního světa; někdy bychom snad očekávali i více náklonnosti a laskavosti vůči těm, s nimiž se v životě potkala. To jí ale jistě odpustíme také pro statečnost a otevřenost, s níž autorka popsala břemeno předem dané určenosti či požadované dokonalosti často naložené na ramena dětí narozených přímo do náruče té či oné církve.
Cestu zpátky proti proudu času k babiččině bezpodmínečné lásce a přijetí, ale také k její právě hledané nedokonalosti, korunuje Janinka možná svou jungovskou individuací, svým zasvěcením znovunalezenému Bohu, jak ho prožije při návštěvě katolického chrámu. Nebe rádo otevírá v srdci člověka nápovědu ke shovívavé lásce k sobě i k bližnímu zcela nečekanou a netušenou cestou.
Jana Šrámková: Zázemí. Fra, Praha, 2013, 138 s.