Marta a Pavel Holekovi, Zprávy Společnosti bratří Čapků, Praha, červen 2014, č. 113
Téměř přesně na den jsme se poprvé v životě ocitli na místech, odkud před 69 lety – 21. dubna 1945 – vykročili zbídačení čeští vězňové z koncentračního tábora Sachsenhausen na pochod smrti.
Zúčastnili jsme se zájezdu Společnosti bratří Čapků, Památníku Karla Čapka a Gymnázia Karla Čapka v Dobříši po stopách českých studentů uvězněných v Sachsenhausenu v souvislosti s listopadovými událostmi roku 1939.
Připojili jsme se k němu s myšlenkou, že bychom rádi navštívili místo, kde otec Marty Holekové Bohumil Procházka prožil čtyři válečné roky jako politický vězeň a odkud spolu s ostatními vyšel na pochod smrti. Na rozdíl od Josefa Čapka, který se v únoru 1945 rozhodl odjet do koncentračního tábora Bergen-Belsen a tam podlehl tyfové epidemii. Procházka i přes naprosté fyzické vyčerpání pochod přežil a dočkal se osvobození Rudou armádou.
Bohumil Procházka (1909–1963) byl knihkupec. Svůj obchod měl v Praze na Vinohradech v Anglické ulici. V červnu 1939 ho jeho vinohradští přátelé z Akademické YMCY, Dr. Jaroslav Valenta a Dr. Rudolf Mareš (oba později popravení), přizvali ke spolupráci v domácím protinacistickém odboji. Jednalo se o ilegální organizaci Petiční výbor „Věrni zůstaneme“. Bohumil Procházka se hned začal podílet na rozšiřování ilegálních časopisů a tiskovin. Jeho knihkupectví navíc sloužilo i jako překladiště zpráv, které byly určeny pro české rozhlasové vysílání exilové vlády v Londýně.
Po vyzrazení této činnosti byl Procházka 30. září 1940 zatčen gestapem a osm měsíců vězněn ve vyšetřovací vazbě na Pankráci. Během četných výslechů v Petschkově paláci se od něj, jak píše ve svých vzpomínkách, „gestapo nedovědělo ničeho ani o obsahu zpráv ani příjemcích“.
Po projednání případu německým lidovým soudem byl předán zpět gestapu, které vydalo tzv. Schutzhaftbefehl, příkaz k ochranné vazbě. Na jeho základě byl z pankrácké věznice odvezen transportem přes Drážďany, Lipsko a Berlín do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde byl vězněn od 7. června 1941 až do konce války. V důsledku dlouholetého věznění měl Bohumil Procházka trvale podlomené zdraví a v roce 1963 předčasně zemřel.
O koncentračním táboře téměř nemluvil, ale zanechal po sobě několik písemných vzpomínek, stručný deník z pochodu smrti či malý Nový Zákon s podtrhanými verši; zachovala se také jeho korespondence s domovem.
Otcovy písemné poznámky jsme proto vzali s sebou, abychom je použili jako stopy, po nichž se budeme v Památníku Sachsenhausen pohybovat. Netušili jsme, že se tu setkáme se zdejší dlouholetou pracovnicí a badatelkou českého původu paní Annou Milarch. Provedla nás táborem a upozornila na nejdůležitější místa. Během prohlídky jsme měli možnost ji oslovit. S velkým zájmem nás vyslechla, korespondenci a další dokumenty Bohumila Procházky si okopírovala a nabídla nám návštěvu archivu Památníku.
Druhý den dobříšští gymnazisté v rámci svého projektu přiblížili život českých studentů v koncentračním táboře. Dokonce měli nacvičené písně, které tehdejší studenti na bloku s dalšími českými vězni zpívali, a tím jim pomáhali přežít neblahé okolnosti s typickým českým a studentským humorem. Poté jsme s paní Milarch navštívili archiv, kde jsme obdrželi kopie několika dokumentů, z nichž nejpůsobivější byl evidenční záznam o přijetí Bohumila Procházky do tábora. Byl datován 7. června 1941 a podepsán jeho vlastní rukou. Jiný dokument potvrzoval, že ze sedmi kategorií vězňů byl zařazen do první z nich jako Schutzhäftling, tj. jako politický vězeň. Avšak největší překvapení nás teprve čekalo.
Anna Milarch nás zavedla do části archivu, kde je uložena fotografická dokumentace. Jeden z českých vězňů pořídil celou sérii fotografií poté, co po osvobození v opuštěném německém domě našel fotoaparát. Díky tomu mohl zdokumentovat cestu již svobodných vězňů až do okamžiku, než se v Neubrandenburgu rozloučili. Na zvětšeninách těchto fotografií jsme se měli pokusit najít dávného vězně č. 37924, Bohumila Procházku.
Každou fotografii jsme pečlivě zkoumali. Při jejich prohlížení jsme si uvědomili, jak otec ve svých vzpomínkách hodnověrně popsal své zážitky. Koňský povoz s československou vlajkou, táboření v meklenburských lesích, Antonín Zápotocký organizující českou skupinu, setkání s osvobozenými lidickými ženami, poruchová nákladní auta, rozloučení vězňů u ohňové vatry v Neubrandenburgu – to byly jímavé střípky historie, které už dávno zavál čas.
Sérii fotografií završily skupinové snímky osvobozených vězňů; mezi množstvím neznámých tváří mohla být i ta otcova. Na poslední z nich byla sluncem ozářená skupina vězňů. A právě mezi nimi jsme ho našli, s táborovou čapkou na hlavě.
Tvář, v níž byly ještě vepsány čerstvé dojmy z věznění, osvobození i z prožitku zachráněného života. Byla v ní vepsána i naděje na novou budoucnost, aniž tušil, že ho čeká znárodnění knihkupectví, konec nakladatelských plánů i těžká nemoc v důsledku věznění. Byl to pro nás dojemný okamžik vidět mladistvou tvář otce s odstupem 69 let.
Bohumil Procházka stojí ve druhé řadě druhý zprava
V tomto rozpoložení jsme pak putovali po areálu tábora; prošli stejnou cestou, kde Bohumil Procházka vyšlapával boty pro německé vojáky, navštívili kuchyň, kde spolu s jinými vězni škrábal brambory, postáli na místě bloku 35, kde jeho nedobrovolná táborová pouť začala, a také na kamenitém půdorysu českého bloku 53, kde prožil několik let.
V duchu jsme sledovali jeho každodenní cestu na nástup vězňů na Appelplatzu, a přitom si uvědomili, jak byl pokaždé blízko namířené hlavni samopalu na strážní věži. A všude stále přítomný strach ze šibenic, popravčího místa, krematoria, krutých dozorců SS a hromadných vražd.
Jsme vděčni za to, že utrpení mnohých, i těch bezejmenných hrdinů, nezůstává zapomenuto.
Díky Společnosti bratří Čapků, Památníku Karla Čapka, dobříšským studentům a profesorkám a také Památníku Sachsenhausen a Česko-německému fondu budoucnosti za to, že jsme mohli tento výlet do minulosti proti proudu času uskutečnit.