Odpovědi na anketní otázky zveřejněné v článku Vilmy Hubáčkové Jiří Kolář a koláže básníků / Ze sbírek Památníku národního písemnictví, Literární archiv 46, Památník národního písemnictví 2014, Praha, str. 172-173
Co pro vás znamená Jiří Kolář?
Setkání s kolážemi Jiřího Koláře představovalo pro mne již od šedesátých let minulého století stále se opakující oslovení a výzvu. Byl jedním z mých zasvětitelů na cestě k básnivé koláži; učitelem vizuální poezie nejpovolanějším a nejmilejším. Kdykoliv jsem stanul tváří v tvář jeho lepeným obrazům, vždy jsem v nich nacházel něco, co mne výjimečně poučovalo o podstatě poezie a o její nepostradatelnosti pro život člověka. Taková setkání měla často podobu jemného, tichého osvícení, kdy poetický náboj díla, výsledek básníkova přemýšlení, hravosti či oddanosti vnitřnímu vidění, otevíral cestu k vnímání světa překračujícímu jeho pozemský rozměr.
Jiřího Koláře jsem osobně poznal mnohem později než jeho koláže. Od poloviny devadesátých let až do závěru jeho života to byl už fyzicky stárnoucí muž, ale vlastnosti, pro které jsem si ho vážil, se nijak neměnily. Stále noblesní a laskavé přijetí, tvořivost a talent neomezený jen na sebe sama, ale jasnozřivě rozpoznávající nadání druhých, které pak nezištně podporoval. Pokora, s níž vážil život vlastní, svých blízkých i jiných lidí, sociální vnímavost vůči chudobě, utrpení a bezpráví. V neposlední řadě pak statečnost, s níž vzdoroval své vynucené emigraci, nemoci či úbytku sil.
Jiří Kolář jistě věděl, jakou cenu pro mne naše setkání mají. Pouhým pohlazením koláže dokázal ocenit její provedení, k jakékoliv chybě dovedl být laskavě kritický. S jemnou melancholií rozlišoval cesty, kterou poezie básníky vede. Sebe řadil do zástupu těch, kteří svým básnictvím nedokonalý svět destruují; mně přisoudil „seifertovskou cestu“, která „drží svět pohromadě“. S tím větším respektem pokouším se vyrovnat s úkolem, který mi nenápadně svěřil.
Bylo to už v době jeho postupně ubývajících sil, kdy natrvalo opustil Paříž a vrátil se do Prahy. Přinesl jsem mu ukázat desky s kolážemi a potom, co si je prohlédl, jsem se zeptal, která z nich se mu nejvíce zamlouvá. Sáhl po minimalistické koláži z cyklu Vzpomínky na dětství, kde jsem na akvarelovou čtvrtku položil obrázek mladé plačící ženy plující bílým prostorem na drobném notovém útržku. Tehdy mne svým výběrem překvapil; teprve nedávno jsem si přečetl Kolářův rozhovor s Alenou Plavcovou, kde při vzpomínce na povahu své matky Kolář připomíná verš z Březinovy básně Moje matka: „Šla žitím matka má jak kajícnice smutná“. Až z odstupu let jsem možná pochopil, proč si vybral tuto koláž; snad v ní zahlédl svou matku. Také pro úzké sepětí Kolářovy poezie s životem si o to více vážím jeho tak všestranné a objevné tvorby.
Proč jste si ve své tvorbě vybral právě techniku koláže?
Prvními sudičkami, které mi do básnické kolébky vložily blízký vztah ke koláži, byli dva básníci. Oba vládli současně perem i výtvarnou imaginací; Jiří Kolář a Jaques Prévert. Uprostřed šedesátých let jsem v brněnském literárním měsíčníku Host do domu objevil černobílé reprodukce Kolářových roláží; překvapily mne a zasáhly silou své výtvarné a zároveň poetické výpovědi. Prévertova zpěvná poezie mne oslovila svou citovostí a vnitřní zranitelností; s jeho kolážemi jsem se setkal až o něco později. Vlastní pokusy o první neumělé básně či drobné obrázky kreslené barevnými fixy jsem vystřídal ve chvíli zklamání z prvního milostného vztahu začátečnickými kolážemi. Zprvu drobná kolářovská roláž, pak jen napůl kresba a koláž a nakonec obraz nalepený z různých papírových výstřižků jako výrazový prostředek, kterým se mi podařilo vystihnout tehdejší životní situaci a citové rozpoložení. Koláž jako způsob vyjádření vnitřních emocí, jako co nejadekvátnější pokus o zjevení dosud skryté obrazotvornosti, se pak časem proměňovala v jistotu pevně uchopeného výtvarného a současně poetického sdělení. Přesvědčila mne, že s pomocí básnivě okouzleného setkání jen zdánlivě nesouvisejících prvků mohu dospět až k vyslovení vlastního myšlenkového a poetického světa a zároveň tak bezprostředně oslovit druhého člověka v jeho hledání smyslu a řádu života, v jeho cestě za citlivostí srdce a objevováním vlastní duše.
Na druhé straně jsem již na zmíněném počátku opustil svět slov ve prospěch obrazu; až nyní poznávám, že jsem se slovům prostřednictvím koláže přiblížil natolik, že ve svých knížkách mohu oba světy propojit. Jakoby koláž byla pro mne také nutnou a předlouhou cestou za zráním slov, která díky jí našla nejen svou dospělost, ale zároveň si v sobě ponechala obrazotvornost koláže, která právě taková a ne jiná slova hledala.
17. 12. 2013