2000 / Václav Sokol / Vernisáž Dobřichovice

 

Proslov na vernisáži výstavy v Sále dr. Fürsta, Dobřichovice, 26. 3. 2000

 

Vedle zpěvu je i výtvarná práce snahou o dorozumění. Podle různých druhů má i různé možnosti. Jinak nás osloví pomník, jinak gobelín, jiné sdělení může nést karikatura. Zdá se mi, že koláže Pavla Holeky se typem sdělení podobají dopisu. Dopis bývá osobní spojnicí mezi pisatelem a adresátem, v našem případě mezi Pavlem Holekou a každým z nás. Ten třetí bývá nadbytečný a proto můj vstup nebude dlouhý. K dopisu ukazuje materiál: vše je tu z papíru, bílého, černého, barevného nebo potištěného. Chybí tu slova, v dopisech rovnaná do řádků, z nichž mnoho odhalí grafolog. Dávno se ví, že rukopis je obrazem pisatele, dokonce odrazem jeho duše. Co by si ale počal grafolog, když by zde nenašel své řádky? Řádky ne, ale řád ano. Nedávno jsem viděl Pavla psát, a byl jsem překvapen, do jak vodorovných řádek řadí svá nevelká písmena. Šlo jen o prosté sdělení, a přece stály řádky v uctivé vzdálenosti jedna od druhé, ale ne tak, že by vzniklo prázdno. Písmenka se mezi sebou nevyvyšovala, ale když bylo některé velké, dalo o sobě vědět. Je to už dávno, co se děti ve škole učily krásně psát, v mém mládí už na tom málo záleželo a obávám se, že pokrok pokračuje dál proti kultuře psaní. A přece se na písemném projevu pozná, jaký kdo jsme. Platí to i o výtvarné řeči Holekových dopisů, jeho koláží či vytrhaných básní. Ta řeč není příliš hlasitá, ale stojí za to, snažit se porozumět jejímu tichému poselství. Jeden z Holekových katalogů byl uveden citátem z dopisu Jiřího Koláře, jehož jméno se mezi kolážemi dá těžko opomenout. Možná, že byl Kolář Holekovým učitelem, zde ale vzniklo dílo svébytné. Básně spolu nevstupují do soutěže, existují souběžně vedle sebe – napsal kdysi St. Exupéry.  Když jsem nedávno procházel Kolářovu výstavu, uvědomil jsem si, jak důležitou roli tam hraje destrukce. Objevení nového půvabu destruovaných klasických děl připomíná trik Kolumbova vejce – ale ten je přece také destrukcí. Za Kolářovou bohatou hrou obraznosti bylo často vidět potutelný úsměv venkovského kluka, trhajícího žábám nožičky. Naše generace, která v mládí nemohla cestovat, byla v umění odkojena reprodukcemi. Milovali jsme ty potištěné papíry a strávili nad nimi dlouhé hodiny ve snění o krásách umění a života. Rozřezat ty obrazy krásných žen, na to musí být nátura – kus sadisty bývá ale i v chirurgovi.

Přeháním: vím, že pan Kolář je nesmírně hodný člověk, který celý život pomáhal mnoha lidem. Ale něco v jeho díle upomene na mýtus Faustův: za poznání, i umělecké, se draze platí: někdy i vlastní duší. Proto je mezi umělci tak velké procento lidí psychicky vyšinutých. Umění vyžaduje bezbřehou svobodu, proto často souvisí s hříchem, tímto rodným bratrem šílenství.

Naproti tomu zodpovědnému, ohleduplnému, skromnému člověku je těžko dělat umění. Běží s vážným handicapem, ale kromě vlastních lidí mu jeho handicap nikdo neuzná. Je ohleduplný i při trhání reprodukcí, je takový nemůže jinak. Ale slíbil jsem, že nebudu mluvit dlouze: každý z nás jsme dostali od Pavla Holeky dopis. Je v tichém, křehkém, ale závažném poselství jeho koláží, přečteme si je každý po svém.