čeština English

2019 / Ivo Binder / Et in Arcadia ego / Slova o slovech psaných papírem


Proslov na vernisáži výstavy Básně psané papírem, Galerie Jiřího Jílka, Šumperk, 4. září 2019 

 

František Halas píše o vzájemné přitažlivosti múz a o potřebě básníků dát svým slovům vizuální podobu, stejně jako občas výtvarníci potřebují k vyjádření slovo, které není zatíženo zápasem s hmotou. Vzácně se však vyskytují tvůrci, kteří se s bezprostředností pohybují v hájemství obou múz: s lehkostí přecházejí z umění slova do vizuálního umění a v obou jsou doma. V naší historii máme několik skvělých příkladů, jakými byli například Josef Čapek, Bohuslav Reynek, nebo Holekův učitel a vzor Jiří Kolář. I v našem případě vnímám tuto přirozenou dvojdomost, v níž se Holekova tvorba pohybuje. Lyrické zámlky Holekových básní jsou stejného rodu jako prázdné nebo spíše otevřené prostory jeho až minimalistických koláží.

Technika koláže vzbuzuje laickou představu, že jde vlastně jen o rafinované aranžování něčeho, co již někdo namaloval, vyfotil nebo nakreslil za nás. Těžko bychom také hledali opravdového umělce, který by této technice věnoval celou svoji tvůrčí energii. A přece se jich několik touto cestou vydalo. Prvním, kdo tento odvážný krok udělal - byl Jiří Kolář, jedna z klíčových osobností nejen českého umění druhé poloviny dvacátého století. Teprve jeho koláže dobyly tomuto žánru cestu do sbírek světových muzeí a galerií. Povýšil techniku, která byla již od dob klasické umělecké moderny součástí výtvarné kultury, na autonomní výtvarný projev. Současně ji posunul na samé hranice jejích možností. Čas od času se i dnes objeví umělec, který k tvorbě koláží přistoupí zcela novým a osobitým způsobem.

Pavel Holeka je básníkem koláže, jako jím byl málokdo před ním. Jeho práce se vyznačují křehkou lyrickou náladou, která je dána nejen volbou materiálu, který si vybírá především ze starých xylografických ilustrací novin a časopisů: dámy z období empíru a biedermeieru anebo romantické dívky v rozevláté drapérii a dramatickém gestu. Poetičnost jeho prací je určena především tím, že je sám bytostným básníkem. A to předurčuje další vlastnost Holekovy tvorby. Je jí vztah k písni – k melosu a k textu – k písmu. Ve svých kolážích oživuje písmena, rozsévá báseň. A to vše se děje a to je také nutno v souvislosti s tvorbou Pavla Holeky říct, v hluboce duchovních dimenzích. Jeho práce mají v sobě transcendentální rozměr, i když jej prvoplánově nedeklarují.

Holekovy koláže jsou takové, jakým je i on sám: mají v sobě řád a harmonii a v okamžiku, když už si myslíme, že se jedná o práci čirého rozumu a jeho smutných úvah, uslyšíme a ucítíme najednou ten tepot zjitřeného srdce. To vše, ta zdrženlivost, ty nůžky, pinzety a lepidlo, to je jen obrana zraněného nitra, které se cítí být ohroženo, které citlivě vnímá ten bolestný rozpor mezi světem, jehož obraz jsme si vytvořili, na základě výchovy, četby a svých všeobjímajících tužeb a světem, do něhož jsme nakonec postaveni….To je ta cudnost výrazu, která nedovolí vstoupit do kompozice dalším dovysvětlením tužkou či štětcem.

Ano, Pavel Holeka své koláže následně neupravuje. Pracuje jen s lapidárními tvary, v některých případech pouze geometricky vymezenými obrazci a jejich vzájemnými vztahy, které oživuje figurami, které nejsou jen vizuálním doplňkem, ale mají svá zástupná poselství, ať jsou to pánové v kloboucích, pieroti, dámy v krinolínách a poslední dobou čím dál častěji také chlapečci a holčičky v šatečkách, kteří jako Alenka v říši divů porovnávají svět spatřený se svým světem vnitřním….

Toto arkadické vidění Pavla Holeky není útěkem do světa líbezné harmonie, ale je cestou, jak se se všemi těmi diskrepancemi vyrovnat.  Sám o této své cestě poznávání napsal:

 „Cyklus pohádek je reakcí na svět, v němž opravdové hodnoty jsou stále více relativizovány. Nejedná se o skutečné pohádky, ale o příběhy vytvořené z pocitů a nálad, které se pokoušejí vnést do chaotického světa záblesk čistoty, smysluplnou myšlenku či nechuť k materiálním a hedonistickým cílům dneška. Víme, že svět není pohádkový, ale z napětí mezi líbezností pohádky a syrovostí reality se může zrodit poznání pravdy o nás – jací jsme a jací bychom mohli být…“

Přeji Vám, aby se nad dílem Pavla Holeky radost z takového poznání dotkla i vás….